Bytí
mého bytí. I když mám svůj názor na všeobecnou podstatu bytí, stále hledám svůj životní program. Nemyslím to tak, že žiji iluzí o tom, že spasím svět, nebo udělám pro lidstvo něco velkolepého. Prostě se přikláním k názoru pana Wericha, že když už člověk je, má koukat aby byl. Zjednodušeně řečeno nechci být jen proto, že už tu jsem. Chci prožít smysluplné bytí a také přispět k smysluplnému bytí jiných lidí. Ne je ovládat, ne kázat nebo moralizovat. Možná jen ťuknout a ukázat směr. Nebo vědět a vysvětlit, proč tohle ano a tamto ne. Ne z touhy po uznání nebo zásluhách. Jen proto, že mám pocit a jsem přesvědčen, že to tak má být a jednou snad i bude a bude správně.
Netvrdím, že jsem takový vždycky byl. Také jsem dospíval plný snů a ideálů. Popularita, finanční jistoty, materiální touhy a další prostředky mentálního i fyzického uspokojení naplňovaly často mé myšlenky a touhy. S postupem času jsem ale zjistil, že je toho mnoho, po čem se dá toužit, za čím se hnát, čemu věnovat svůj čas a úsilí. Když jsem přemýšlel o některých materiálních hodnotách, zda mě udělají šťastným, na jak dlouho a jaké podněty mi dokáží pocit štěstí vzít, zjistil jsem, že je vlastně mít nemusím.
Má-li být smyslem života štěstí ze správného investování naší životní energie ve prospěch všeho života, pak už jsem pochopil. Při troše štěstí nám ta věc, kterou jsme si pořídili, bude dělat radost nějaký kratší nebo delší čas. Ovšem nesmí se porouchat. Nesmíme zjistit, že jsme z dlouhodobého hlediska vybrali špatně. Nesmíme zvyšovat nároky nad rámec možností této věci. Pak možná stejně upadne do všednosti, zapomnění, nebo podlehne času a opotřebení.
Osobně budu vždy raději pořizovat věci, které mi umožní zúročit jejich bytí ve prospěch nejen můj, ale i někoho dalšího. Uvedu příklad. Rád fotím. Jsem šťastný, když nějaký snímek někoho osloví. Focení je můj nejdražší a nejnáročnější koníček, ale ve chvíli uznání, radosti a dalších pozitivních emocí z některé fotografie si říkám, že ty vynaložené prostředky materiálního i duchovního charakteru za to stojí.
Podtrženo sečteno. Bojím se ryze konzumního stylu života a tak trochu mě mrzí každý den, který jsem promarnil. Netvrdím, že stále něco tvořím a podnikám. I čas věnovaný dobře pojatému odpočinku je výborná investice, která se dobře zúročí. Pro mě znamená například opakované návraty k hledání mého životního programu. Stále ho hledám. Rozhlížím se kolem sebe, hledám podněty, které mi ukáží směr a smysl. I když mívám často pocit, že přešlapuji na místě, věřím, že to, co právě dělám, má svůj smysl, i když si ho teď neuvědomuji. Říkám tomu „Příprava“. A také si v duchu říkám „Něco se blíží“. To mě drží při životě, to mě naplňuje optimismem a očekáváním. Jednou najdu cestu k sebeuspokojení z něčeho, co osloví druhé, co mi ukáže smysl mého života a udělá mě šťastnějším. Tomu věřím.