Zdenek7k - vidět, cítit, slyšet, mluvit, vnímat... žít

O tom, jaký k němu mají ostatní lidé přístup mohu jen hádat z toho, jak o něm kdo mluví. Mám pocit, že ho občas lidé nenávidí, protože si uvědomují převážně to, co jim bere, nechají se jím někam tlačit, stěžují si, že nestíhají apod. Příkladem může být stížnost typu „To už je zase tolik“, „Už aby byl víkend“, „Už aby padla“, „Už aby bylo léto“... Těmito výroky dáváme najevo nespokojenost se situací a časem, ve kterém se nacházíme. Tenhle občas, jiný často, nicméně podobné výroky už vyřkl snad každý z nás. Dalšími způsoby vyjádření nespokojenosti bývají např. plastické operace, jimiž člověk dává nesouhlas se skutečností, že stejně jako ostatní, již i jeho vzhled podlehl.

Čas je veličina, kterou si člověk nastavil sám. Někdy mám dojem že např. proto, aby:
1.měl (zdánlivou) kontrolu nad vším, co se ho týká
2.mohl ukázat svou rychlost
3.měl čím porovnávat schopnosti svých soupeřů
4.měl na co svést svůj nezdar
5.měl výmluvu, že je ve skluzu
6.se měl za čím hnát

V podstatě si tím člověk silně vymezil hranice svých schopností a zavedl řád větší měrou se opakujících událostí, činností a rituálů v podobě např. spánku, zaměstnání, plánovanému odpočinku, konzumace potravy, zábavy, nových informací...

Jsem si vědom skutečnosti, jak je tato veličina pro dnešní život důležitá. Pohled na hodinky nám ukazuje stejný čas, ale každému přesto běží jinak. Je to způsobeno prostředím a tempem, které jsme si zvolili. Zajímavé by bylo vědět, kolik času má člověk pro život. Motivovalo by nás to k vyššímu tempu? Byl by náš život efektivněji využit? Pro mě osobně by bylo více zajímavé poznat skutečný smysl mého života. Zatím se ho snažím najít. Tu a tam nabudu přesvědčení, že jsem ho pochopil, ale jistotu snad nikdy nezískám. Nebo ano?

První otázky o čase ve mně vzbudil psí život již v dětství. Psi jako věrní přátelé člověka byli prvním impulzem pro myšlenky na čas. Dlouhá léta jsme alespoň jednoho na zahradě měli a jako jiní lidé, jich několik i pohřbili. Přepočet psích let na lidská byl pro mne z počátku něčím nepochopitelným, ale postupem času logickým. Lidé dnes běžně neumírají v 15ti letech, tak proč by měli psi? Dalším krůčkem k pochopení času byla kosmická tělesa a jevy, život rostlin a dalších živočichů, kteří s námi žijí. Pohled na téměř nehybnou noční oblohu nebo na vázu s řezanou kyticí dává možnost člověku si snáze rozdíly časových měřítek uvědomit. Jsou gigantické a vzhledem k našim možnostem nedozírné.

Napadla mě myšlenka, že vlastně všechno může být živé. Každý kámen, rostlina nebo planeta mají své časové měřítko, které jim diktuje životní rytmus. Pro druhově podobné bytosti (těmi myslím nejen lidi a zvěř, ale z výše uvedených důvodů i další objekty a hmoty námi vnímané jako neživé) je vnímání času téměř totožné. Příčinou je tedy životní rytmus, který je mj. ovlivňován prostředím, ve kterém se nacházejí a „stavebními kameny“, kterými jsou tvořeny.

Zajímavým příkladem rozdílných časových měřítek u lidí je jejich mentalita. Ke stavu svého vědomí a duchovní kultury, nebo i jen jedinému názoru, člověk zraje. Někdo v určitém směru rychleji, jiný pomaleji. Nechci rozebírat, čím vším je to ovlivněno, ale je to mj. prostředím a duševním rytmem. Má zkušenost je ze střední školy, kterou jsem z původních 4 let absolvoval za 6 díky zdravotnímu a duševnímu stavu. Když jsem se nad tím z odstupem času zamýšlel, uvědomil jsem si, že dříve bych na přijetí a pochopení některých vědomostí kapacitou své přirozené inteligence nedozrál. Při dřívějším pokusu by úspěšně absolvovaná maturita nebyla zásluhou chápáním pojatých informací, ale pouze schopnosti umět přeříkat to, co jsem se naučil opakovat bez nutnosti chápání. Jako bych přednášel báseň, ale nepochopil její myšlenku. Podobně jsou na tom lidé, kteří si posunuli startovací čáru po základní škole na výuční list. Pak dozráli k maturitě i vysokoškolskému titulu.

Lidstvo si hlídá čas, ale vesmír má své rytmy. Nepřeberné množství impulzů proudí snad nekonečnem rytmických kontinuí. Vesmír má prý svůj zvuk. Domnívám se, že jej vydávají tyto rytmy. Každá planeta má odlišný, stejně jako každý člověk má např. jiný tep nebo dech. V úplném tichu pak můžeme slyšet zvuk vesmíru (dnes ale hlavně měst), tlukot svého srdce nebo zvuk proudění vzduchu naším tělem. I když se může zdát, že rytmy jsou času nadřazeny, není tomu tak. Čas jsme si přece vymysleli, podobně jako spoustu dalších fyzikálních jednotek. Řídíme se jím pouze my. Ostatní se řídí jen svým a okolním rytmem. Proto nad časem vyhrává ten, kdo s ním nesoupeří a kdo vnímá převážně rytmus. Lze jednoznačně říct, že čím pomalejší, tím delší život?