Zdenek7k - vidět, cítit, slyšet, mluvit, vnímat... žít

203. PF 2006: V říši divů

Listí vzhůru k nebi padá
Od kostelní věže
Slepý barvu nebe hádá
Když si chleba řeže

Děcko křikem vrány plaší
Strašák v poli tančí
Matka míchá lžíci kaší
Babka z toho jančí

V mlýně mlynář vodu mele
Mouka v řece teče
Sedlák začal dojit tele
Boty v troubě peče

Farář nahý lesem běží
Šíleně se směje
Cesta líně v trávě leží
Co že se to děje

Had si strunou jazyk češe
Malíř barvy zvrací
Štětcem plamen v plátně křeše
Duha světlo ztrácí

Blecha kožich psovi pálí
Pes si jazyk líže
Myš se travou tiše plazí
Chce být kočce blíže

Kukačka si vejce hřeje
Na mladé se těší
Bůh si sbohem cestou přeje
Sestra s vínem hřeší

Šnek se prašnou cestou řítí
Tykadla mu vlají
Zajíc chytá lišku sítí
Medvěd strach svůj tají

Před oltářem lehká děva
O morálce káže
Z třísky kouká kousek dřeva
Písek chladí pláže

Čas už nikam neutíká
Ostří zase brousí
Smutek slzy nepolyká
Zadku rostou vousy

Zloděj poldu nocí honí
Po pytlácké stezce
Žena si fous dlouhý holí
Hladoví jíst nechce

Lež si nudou nohy krátí
Za pravdu se stydí
Zlatem žebrák daně platí
Slepý hlady vidí

Slza tváří cestu sladí
Mraky prahnou žízní
Kat sekyru krkem ladí
Srdce lásku trýzní

Adam Evu k hříchu svádí
Ráj už mu nestačí
Neplatiči dluhy hradí
Noc je o den starší

Dlouhý život rok si přeje
Do nového roku
Zdravý rozum se mi směje
Že ho nemám trochu

Neber život vážně příliš
Z toho člověk blázní
Tutlej pravdu, že se mýlíš
Ukrývej svůj strach z ní

Hledám ženu k milování
Značka „Trable jisté“
Míchám barvy k malování
Cíl je plátno čisté

S přáním krásných okamžiků
Do nového roku
Oslav příchod podle zvyků
Nachlastej se moku



202. Když žiji

Když kráčím časem k času zapomnění
Když vidím vrásku, která vrhá stín
Nehledám cestu zpět, vždyť žádná není
Hledám zas to, čím znovu potěším

Když rozzloben hledám klid v zapomnění
Když zpřetrhávám své zloby nit
Pokorně vás žádám o vaše odpuštění
Hledám zas svůj ztracený klid

Když kráčím cestami, kterých vidět není
Když ze své radosti radost mít smím
I když vím, že se zas něco brzy změní
Jsem zvonem, jímž ta radost zní



201. Té, co v srdci pramení

Hledajíc křídla jež kdysi jsme ztratili
Pro chvilku štěstí se všeho vzdáváme
Co vzali si, zas tolikrát jsme jí vrátili
Pro ni se radujeme a bez ní strádáme

Hledáme, co jsme už jako děti znali
Hledáme, co drží nás pohromadě
Kráčíme z dáli sem a zase k dáli
Váhavě, ale přesto i odhodlaně

Zaslepeni iluzí, jež jsme dřív neznali
Hledáme, čekáme všelijaká znamení
Tolikrát zklamáni jsme se zas odhodlali
Povzbudit Tu, co v srdcích pramení

V domnělé samotě a hnáni odhodláním
I zármutku nechtěně holdujeme
Tak dlouho chvátáme za poznáním
My, co sami jsme a přesto milujeme



200. Kyvadlo

V pohybu kyvadla pocity míjím
Chvíli jsem plný, chvíli zas ne
Chvíli se v prázdnotě zmuchlaný svíjím
Chvíli vše miluji, miluji Tě

Odpusť mi, že nejsem v pocitech stálý
Jak dech mne naplní a zase opouští
Chvíli je prožívám, pak míjím z dáli
Možná jsem jediný, kdo mi to odpouští

Odpusť, že o citech většinou mlčím
Čas někam kvapí a krade mi slova
Utíká se vším a přece s ničím
Byla by marná k němu má zloba

Střídá se ve mně tma s nádhernou září
S pohledy k zemi zas úsměvy na nebe
Chvílemi přemýšlím, co že mi schází
Pak zase vzpomínám na lásku, na Tebe

Chvílemi ztracen jsem v prostoru, čase
Hledajíc otázky našeho bytí
Vznáším se, padám a vzlétám zase
S nadějí v srdci ve šťastné žití



199. Život

Skládám slova do pocitů
Kterých tolik znám
Skládám roky z okamžiků
věčnost na to mám

Kreslím vrásky do tvé tváře
Já jich spousty mám
Úsměv na rtech v očích záře
Na nic nejsi sám

Rozlívám se do všech srdcí
Jsem bez ucha džbán
Vytrácím se s voskem svící
S časem utíkám

Žehnám srdcím plným lásky
Sílou její hnán
Stejně jako každý jsi ty
Bohem milován



198. Kde začíná ráj

Z nebe modř do kraje stéká
k němuž Slunce hledí
Den se z noci pláště svléká
Hvězd už vidět není

V kapkách rosy sny zas mizí
Temné i ty k smíchu
Patří tobě, nejsou cizí
Zrodily se v tichu

Zastav chvíli touhy těla
Pak pochopíš snáz
Myšlenku co nedozněla
Že ráj začíná v nás



197. Období

Rostl k nebi mladý stromek
Aby k zemi padl
Když zmohutněl jeho stonek
A pak stářím chřadl

Prach mu vrásky vyhlazuje
Ty, jež čas nám nadělil
V kůře mech se usazuje
Aby si strom ozdobil

Máj už květem nekrášlí jej
Listí pahýl nezdobí
Silný stojí vedle něj kmen
Život má svá období



195. Tančí vločky

Z nebe tiše k zemi tančí
Spousta vloček sněhu
Noc tvou duši tichem léčí
Cítíš jejich něhu?

V tváři chladí jejich kroky
V srdci láska hřeje
Krásný pocit jenom pro ty
Kterým osud přeje.

Tanči s nimi v noci chladné
Žal nechť padne k zemi
Z něj ti život v očích vadne
To pro tebe není.

Zavři oči unavené
Nastav nebi tvář
Sny mohou být odhalené
Touhy, které máš.



194. Tvá láska

Tiše ve tmě dívka stojí
Mlčky k tobě hledí
Obdaruj ji láskou svojí
Zatím o ní neví

Před oltářem kněží klečí
O tvou lásku prosí
Bohoslužba zdá se křečí
Mnohý puká zlostí

Voják v blátě napůl mrtvý
Pohled k tobě upírá
Bez tvé lásky více trpí
S ní se lépe umírá

Hledám dále ve tvé tváři
Další skrytá znamení
Na obloze temné září
Nechci srdce z kamení



193. Vše pod sněhem usíná

Letí nocí vločka sněhu
A s ní spousty dalších
Cítím v nich tvých očí něhu
Tančí s vánkem valčík

Další vločka tvář mi hladí
Když mi po ní přeletí
Více hřeje, než-li chladí
Chybí mi tvé objetí

U země je slyším šeptat
Ty, jež už se setkaly
Chtěl bych se jich, lásko, zeptat
Proč mi úsměv nedaly


Na krajinu tiše padá
Sněhobílá peřina
Ani velká ani malá
Všechno pod ní usíná



185. Stáří s láskou

V hrudi tiše srdce bije
Však kamenné není
Láska do něj život lije
Jeho tep se mění.

Tělem život v krvi teče
Čas vše v běhu mění
Kamsi běží, pak se vleče
Skutečným však není.

V hladké tváři vrásky času
Také se ti usadily
Radost cítím z tvého hlasu
Rty svůj úsměv neztratily.

Vzpomínky ti večer vrací
Však už zbyly jen ty milé
Oči svoji jiskru ztrácí
Vlasy máš už sněhobílé.


V náruč smrti nebojíš se
Svoje tělo odhodit
Věříš, že jen odložíš jej
V novém smíš se narodit.



181. Nenechme lásku odejít

Až tady jednou budu stát
A slzy srdcem budou mi stékat
Tehdy svět se mi prázdným bude zdát
Už nebudu na křídlech lásky létat.

Až přestanu vnímat vaše city
Až ztratím i svá křídla fantazie
Pak všechny naděje budou smyty
Z mých slov, z mojí poezie.

Tehdy, prosím, zastavte mého srdce tlukot
Tehdy nebudu mít důvod dále žít
Nechci cítit lásky vzlykot
Nechci nikdy vidět ji ze sebe odejít.



180. S láskou lásce

Rukou k nebi vztyčenou
Snad dotýkáš se hvězd
Myšlenky tvé zaženou
Jimiž nechala ses svést.<

Srdcem v tebe láska vtéká
Aby celičkou tě naplnila
Smutku šaty z tebe svléká
Abys úsměvem ji oslnila.

Úsměvem ti hvězda padá
S nesmrtelnou nadějí
Kdo tě nezná, jenom hádá
Kam s ní sny tvé padají.

Do dlaně ti Měsíc lije
Stříbra plný svit
Z téhle krásy básník žije
A tak to má být

Kdo ti stříbro ze rtů slíbá
Kdo tě bude hřát?
Ať má také srdce vlídné
Chci ti lásku přát.



160. Co ze mne vidíš

Hledíš do tváře bez výrazu,
Do očí, v kterých cosi hledáš,
V odpovědích bez dotazu
Podobu mi nedáš.

Jsem plamenem svíčky v očích v tvých,
Skrze který zasněně teď hledíš.
Jsem myšlenkou, která budí smích,
Pocitem štěstí, o kterém nevíš.

Jsem katovou sekyrou,
Která spravedlnost koná,
Rukama, které nekynou,
Matkou, co dítě chová.

Jsem sluncem, které tváře hřeje,
Aby i slzy tvé usušilo,
Jeho srdcem, jenž si tolik přeje,
Aby tě láskou svou potěšilo.

Jsem starým slepcem u kostela,
Který Boha ve tmě hledá,
Pravdou, kterou si nevěděla,
Kalem času, který sedá.

Jsem tvým vánkem, který hladí
A tiše něhu našeptává,
Douškem vody, který chladí,
I vodopádem, co jej dává.

Jsem šípem do srdce vystřeleným
S nadějí, že v tobě lásku vzbudí,
Klášterem poutníkům otevřeným,
Kusem ledu, který v ruce studí.

Jsem úsměvem, který by tak rád
Na vašich rtech se navždy usadil,
Pocitem, z kterého chce se ti smát,
Myšlenkou, kterou někdo prosadil.

Jsem nadějí, co ve vás umírá,
Z které vám tváře zdobí vrásky,
Andělem, který oči zavírá
Pro modlitbu za trochu lásky.

Tak co, už, kdo jsem, tušíš?
A myslíš, že nutné je to vědět?
Mohu být, pro co slzy sušíš,
Co cítíš i na co můžeš hledět.
Prostě vším…



X-100. Pohádka nejen pro Terezku

Bylo jednou....... nebo nebylo?
Nevím, jak by se vám to líbilo,
Prostě v horách tehdy sněhem zavátých,
Myslím, že od vás zhruba devátých,
Narodila se krásná holčička,
Co krásně modrá měla očička.

A jak dobrým zvykem bývá,
Každý i své jméno mívá.
Ani holčička výjimkou nebyla,
Jinak by se mezi lidmi ztratila,
Tak rodiče, protože byla hezká,
Dali jí jméno Terezka.

Když vyrostla Terezka do krásy
A rodiče slyšeli, jak krásně zpívá si,
Nabídli dcerušce milé
Stráviti na školách chvíle,
Kde by jí zpěvu učili
A její hlas k dokonalosti mučili.

Dcerušku tuze hodná byla,
Sen o krásném hlase si brzy osvojila,
A tak jednoho dne zjara,
Na cestu do města se dala.
Po rozloučení s rodiči svými,
Vydala se za sny vzdálenými.

Po několikadenní cestě
Ocitla se v onom městě,
Kde pílí svou a učitelů
(nebo mám říkat mučitelů?)
dosáhnout měla svého cíle,
který jí měl přinést slavné chvíle.

Tak přihlásila se Terezka do studia,
Kterým ještě větší zápal pro zpěv probudila,
A tak běžely dny, týdny a měsíce,
Než ukázala se nová pěvecká stálice
Prvně na pódiu operním
V představení večerním.

Zmatek v hlavě, velká tréma,
Při tom každý v duchu sténá,
Tak i Terezka zneklidněna byla,
I klidnila se tím, o čem snila,
Když opouštěla rodiče své staré,
A poslouchala trémy znalé.

První tóny začaly znít,
Věci, co se staly, měly být
Tím, co uklidniti mělo,
Ještě více jí to ale rozechvělo,
Ale s tóny dalšími,
Staly se myšlenky její klidnými.

I první tón sálem rozezněl
A dlouho trvalo, než v tichu dozněl.
A další, další, víc a víc,
Až z textu nezbylo už nic.
I bouře potlesku se strhla veliká,
Po takovém ne jedna slza po tváři utíká.

Květiny i výkřiky údivu vzduchem létaly,
Dojaty její oči stále v potlesku plakaly.
Těch květin a psaníček dostala moc,
A tak měla čím se kochat celou noc.
Bylo tam i jedno poděkování krásné,
Četla ho jednou, dvakrát,..... po sté.

Tak ráno se pozdě probudila,
nad řádky, v kterých zabloudila
Do říše snů a zdálo se jí
O muži, který miluje ji,
Jak v dopise psáno bylo,
Znala ho, to ji omámilo.

Mladý a krásný obchodník jím byl,
I jí se Amorův šíp do srdce zaklínil,
O to milejší to bylo překvapení,
Že neměli o tom ani tušení.
Tak v poledne setkali se v objetí
A vzpomínali. To bylo v srdcích dojetí.

Tak plynul čas a hvězda k nebi stoupala,
Ne z patra, ale stále upřímně kolem sebe koukala,
Úsměvu i štěstí měla k rozdávání,
Ale to by dlouhé bylo povídání,
A tak přejdem k tomu hlavnímu,
A to pěkně rým po rýmu.

Když byla svatba na spadnutí
A oba do toho šli s velkou chutí,
Válku vyhlásil nám severní král,
Tak ten náš muže do boje povolal.
To bylo ale nadělení a slziček,
Když tolik si přáli mít dětiček.

A tak narukoval nám obchodník
Dokonce hned jako důstojník
U myslivců v krásné uniformě.
Slzy Terezky mnoho dojaly mě
A myslím, že nebyl jsem sám,
Kdo uronit slzu stěží odolal.

...

Od rozloučení uplynulo mnoho dní,
Ale dopis od něj ještě nepřišel jí,
A tak s přibývajícími týdny rostl strach,
A myšlenky na něj zahaleny byly v obavách.
Až konečně první přišlo psaní
Jedno ráno ještě v poště ranní.

"Milá Terezko má,
zda má láska na mě vzpomíná,
tak jako já po večerech nejvíce na ni vzpomínám,
a šátek od ní jako vlasy její hladívám?
Těším se, až tě znovu zřím,
A tvé rety sladké políbím."

Potěšil ji dopis velice
A navrátil jí úsměv na líce,
Dívce, která si štěstí zasloužila moc,
Jako hvězdnatou oblohu s měsícem noc.
Tak s napětím očekávala konec války,
Když dělové rány ozývaly se méně z dálky.

Až přišel jednou ten šťastný den,
Kdy milý byl na uvítanou políben.
Ne jednou, ale moc,
Kouzelná pak byla noc
První, ta svatební, po dni, kdy řekli si své "ano",
A mnoho štěstí, lásky a kopa dětí jim bylo přáno.

A ten konec již jistě znáte
Po zvonci zvonění, již dodáte,
Že konec je pohádky mé krátké,
A k dobré noci vám přeji sny sladké.
I polibek z noční oblohy vám posílám
A jestli už spinkáte, za chviličku se podívám.

Tak dobrou noc...